Vynucené stop – pokračování příběhu ze života

Jak transformovat vynucené stop na vědomé stop. Příběh ze života pokračuje – díl II.

Je to cca měsíc, kdy jsem zde na blogu popsala svůj příběh a jeho paralelu s knihou Inner Game. Můj mnohaletý balanc mezi výkonem a radostí, svoji práci s vědomým stop a předcházení vynucenému stop. Věděla jsem v té době, proč chci jít s vlastní kůží na trh a co to má přinést okolí i mně osobě. Chtěla jsem někoho v podobné situaci inspirovat, povzbudit, nakopnout a zároveň sebe dokopat ještě k intenzivnější vědomé práci se svojí výkonovou myslí. Aktivně jsem plánovala vědomé stop přinášející odstup, nadhled, ale pořád mi ten skřítek tam někde vzadu říkal, že ještě není čas se zastavit…

Netušila jsem však, jak rychle „tam shora“ pošlou vynucené stop. Takové, které nečekal nikdo z nás. Během týdne zrušeno vše, co bylo naplánováno na několik týdnů dopředu s odkladem na neurčito. Au, to bolí!

A jaký vlastně byl ten uplynulý týden, co všechno mi dal a vzal? Jak probíhá transformace vynuceného stop do vědomého stop? Prý na každým průseru se dá něco dobrýho najít…

Pátek 

…už podruhé ruším posunutý termín Business snídaně Sharane. Jo, byla jsem optimista, že prý posun na začátek dubna bude OK. Bohužel u tohoto příspěvku se tímto dnem objevilo zrušeno a přesunuto na neurčito. Certifikační workshop, ruším a posouvám na neurčito…firemní workshop ruším a posouvám na neurčito a … a …a… Školení pro externí vzdělávací firmu ještě nechávám, mají prý zajištěny dostatečně všechny podmínky pro bezpečnost všech zúčastněných. Super, aspoň něco.

Sobota

… užívám si sluníčka, venku v přírodě, spousta kroků podle krokoměru a přemýšlím, co bude dál. Užívám si, že opadl na chvíli ten pracovní stres, konečně víkend víkendem. Večer hrajeme Carcassonne a dáme si 2 dc bílého. Ty jo super, vlastně to není vůbec špatný.

Neděle

… předzvěst od známého, co má kontakt na lidi blízké “Praze”, že přijde omezení pohybu. Navíc zpráva, že Praha má nejvíce nakažených. Píšu sms a nakonec s omluvou ruším i úterní školení. Jedu do kanceláře a přemýšlím a počítám, hlava pracuje z pohledu dlouhodobého horizontu, jak to ustát a jaký zvolit plán na dobu „houmofisovou“. Hodně faktur se splatností k 21. 3. Hlavou mi jdou otazníky, zda v této době zaplatí všichni včas. Věřím svým klientům. Odpoledne přesvědčuji svoji téměř 75letou mámu, že fakt lézt do obchodů nemá smysl a že se o ni postaráme. Je to boj a musí se zapojit celá rodina…uf pochopila! Píšu kolegyni, že zůstáváme na home office. Je skoro nový den (rozuměj půlnoc) a vláda přichází s tvrdým opatřením. Souhlasím, ale poprvé si připouštím, že je to na dýl a že opravdu bude potřeba se adaptovat.

Pondělí

… sedím doma v kuchyni u počítače (psací stůl zabavil starší syn) a snažím se hledat cestu, jak by mohlo těch nejbližších několik týdnů vypadat, s čím můžu být svému okolí nápomocná. Telefonuji, pořád, nekonečně. Nejen pracovně, ale i s rodinou. Strach o všechny blízké začíná fungovat intenzivněji. Zkouším finanční úřad, jak je schopen případně převést slova ministryně financí do praxe. Zatím nijak, nemají pokyny, mám volat ve středu. Jdu na nákup. I mě postihne jistá forma nákupní horečky, i když mi v hlavě letí, že je to kravina. Naštěstí nakupuji jen více pečiva, dávám ho do mrazáku. Ostatní, včetně těstovin, máme v běžné normě. Zjistila jsem, že mám konečně čas vařit a že mě to možná i baví.

Úterý

…plánujeme s kolegy online videoporadu k rozvojovým aktivitám. Těším se, že se budeme věnovat rozvoji, na který v normálním čase nebyl čas. Chvílemi mě však popadá pocit zmaru, jestli to má smysl. Sleduji online zprávy, sociální sítě. Ze zpráv je mi úzko, sociální sítě jsou často hodně zajímavý zdroj inspirace a uvědomění si, že v tom jsme fakt všichni. Díky všem záchranným složkám, lékárníkům, prodavačům, řidičům, umělcům a všem lidičkám, co jsou ochotni jít do toho pomáhat i bavit. Na druhou stranu cítím, že koronavirus zpráv je přespříliš, hlava to přestává brát a paralyzuje to normální mysl. Zprávy začínám číst už jen jedenkrát za den a na televizi jsem přestala koukat. Zjistila jsem, že čeho je moc, toho je příliš.

Středa

…nastává čas rouškový. Sakraš, žádnou nemám. Vytahuji „tunel“ a nasazuji sluneční brýle. Cool! Je to den jistého smíření a vlastně i radosti. Tři klienti volají a chtějí ode mě práci, těším se na to, jak offline převedu do online. Zkouším různé nástroje a mám radost, že fungují. Chtěla jsem do toho šlápnout už dříve a pořád nebyl čas vyzkoušet si to, teď je čas i příležitost. Finanční úřad stále neví, jak konkrétně bude vypadat pomoc státu podnikatelům v praxi, mám volat příští týden. K večeru to na mě i přes radosti a jisté smíření nějak dolehlo, nakonec ani nekoukám na facebook na Studio dva a Boba Klepla s Vysavačem. Tak moc jsem se těšila. Zalezla jsem a šla raději vrčet do peřin. Ráno moudřejší večera.

Čtvrtek 

… snažím se vstávat ve stejný čas 7 hod (už je sluníčko venku), snažím se nebýt v teplácích, snažím se fungovat jako v práci. Děkuji tam nahoru, že mám možnost mít home office. Mám roušku, krásnou, červenou. Úžasná neteř šije o sto šest. Je skvělá. Probouzím se konečně s energií a chutí jít do toho. Dávám si procházku s rouškou do kanceláře. Potřebuji tisknout a zalít kvítka. Budova je jak město duchů. Užívám si po cestě sluníčka. Využívám dnešní den k vědomému stop, odstupu a nadhledu. Uvědomuji si, jak důležité je v této chvíli být v klidu a vědomě pracovat se svojí energií. Být pro druhé tím stabilizačním prvkem, když se zrovna nedaří a nebát se říct, že i občas na mě to dolehlo.

Pátek 

… jsou dvě hodiny nad ránem…jdu spát a věřím, že nový den i v této době přinese do pomyslného kalichu radosti dobré zprávy. Usínám s vírou, že příroda nám pomůže vyléčit tento nemocný svět, že budeme všichni disciplinovaní, neztratíme smysl pro humor, solidaritu a taky, že my lidé začneme více přemýšlet, o čem ten život je a kde jsou životní hodnoty a naše kořeny a že nejsme pány tvorstva….

Držme si, držme se, mějme se rádi. Těším se, až přijde zase čas, kdy se budeme moci obejmout, políbit a podat si ruku 😊!