Odstup, nadhled – příběh ze života
Když jsem v roce 2004 poprvé otevřela knihu „Tajemství vysoké pracovní výkonnosti, metoda Inner Game (W. Timothy Gallwey)“, má tehdy extrémně výkonově orientovaná mysl zajásala. Recept na vysokou pracovní výkonnost, to je bomba! Prolistovala jsem pár stran, ale zázračná medicína mi tehdy z nějakého důvodu zůstala ukryta někde mezi řádky. Knihu jsem založila zpět do knihovny.
Inner Game opět na scéně
Střih. Já o cca 15 let starší a Inner Game na mě opětovně vykoukla, a to ze seznamu doporučených knih v rámci výcviku kouče. Otvírám ji trochu s obavou, respektem a drobnou nechutí. Výkonnost mi totiž připravila během těch několika let jedno delší vynucené stop. V hlavě mi jde spousta otázek. Chci ještě zvyšovat výkonnost? Proč to mám sakra číst? Vždyť přece nechci být zas jak křeček v kolečku. Uf!
Nicméně ji začínám číst. Je doporučená, tak na tom asi teda něco bude. Kupodivu už úvod mě vtahuje. Hurá! Svoboda, učení se zkušenostmi. Rezonuje mi to s vlastním příběhem – zvolila jsem dobrovolný odchod z firem, kde výzva přešla v rutinu, opustila jsem korporát, následně i zaměstnanecký poměr a pustila se do nejistých podnikatelských vod. Svobodu vnější mám sice stále svázanou nespočtem pravidel, ale ta vnitřní svoboda najednou dostala úplně jiný rozměr. Můj pracovní trojúhelník (výkon, učení se, radost) se dostal do větší rovnováhy.
A co na to všechno mé dvě já?
Někdy je to docela velká rozpolcenost a dřina vést vnitřní dialog se svými já. Ne nadarmo jsem vstoupila na svět ve znamení blíženců, a tak jsem si časem našla svoji cestu, jak s těmi dvěma světy pracovat, aby byly v synergii a ku prospěchu mně i okolí. Své první já jsem si pojmenovala věčným brblou, hlídačem pravidel vnějšího světa, neustálým srovnávačem sebe sama s okolím, konzervou. Druhé já jsem prostě já, které má v sobě potenciál, trochu dětské naivity, ochoty objevovat, zkoušet nové a nenechá se vnitřním kritikem otrávit, srazit sebedůvěru a brát nohy na ramena při první chybě nebo omylu. Má schopnost vykročit z komfortní zóny a nenechá se svázat obavami, okolím a stresem.
A jak usměrnit ten nikdy nekončící souboj mých dvou já? Jak na chvíli umlčet všechny hlasy, které to myslí dobře, ale přikazují, kontrolují a ukrajují čas vnitřní svobodě a rozvoji? Kde hledat odpovědi na otázky kde jsem, kam jdu a proč tam jdu? Co cítím, co chci? Jak nehodnotit a nepřekážet sama sobě a svému potenciálu na cestě k cíli? Jak v neustálém časovém presu nalézt čas a uspořádat myšlenky?
Je to přece tak jednoduché!
Odstup, přemýšlej, uspořádej myšlenky a jednej – vědomé stop. Jenže…zastavit se? Proč? Vždyť pokud nepoběžím a nebudu pořád ve střehu, tak jako bych v dnešním turbulentním světě nebyla. Rychlost, změna, nekonečno informačních zdrojů – to je přece to, co hýbe světem. Sprintovat, nezastavovat se, makat… Při tomto způsobu bytí na scéně časem zákonitě přichází únava, stres, nekonečně nevyřešených otazníků v hlavě, pocit křečka v kolečku, přetížení a vynucené stop. U mě osobně proběhlo ve formě nemoci. Byla to zkušenost, hořká zkušenost. Děkuji, už to zažít nechci.
Vědomé stop se mi díky této zkušenosti pomalu dostává do života a já se z toho snažím udělat zvyk. Například ve formě ranního zastavení u kávy nad prioritami dne, večer si vyhradím chvilku na stručnou rekapitulaci dne. Co mě potěšilo, co naštvalo, co se povedlo, co udělat příště jinak. Učím se brát chyby jako příležitost rozvoje (díky Simi za aplikovanou improvizaci), vnímat čas a odpočívat bez výčitek. Upřímně to není vůbec jednoduché a občas to pěkně drhne, když můj vnitřní kritik vystrčí svůj nos na světlo a způsobuje nechuť udělat krok „jinam“. Co mi v takových chvílích pomáhá? „Přítel na telefonu“. Člověk, ke kterému mám obrovskou důvěru, který nehodnotí, co je dobře nebo špatně, ale má obrovský dar naslouchat, rekapitulovat se mnou mé myšlenky, sem tam prohodit nějakou otázku a po nějaké době položit kontrolní otázku: „Jak to jde?“. Takový člověk je dar a já vám přeji, aby někdo takový vedle vás vždy byl.
Shrnutí a doporučení
- Inner Game vnímám jako nástroj pomáhající získat větší kontrolu nad svým životem
- Inner Game mi nabídla pohled na svůj vnitřní svět a vědomou práci s ním
- práce s vědomým stop byla mým velkým životním aha momentem
- poznání, že vybalancovat výkon, učení se a radost, je celoživotní cesta
- kde jsem, kam jdu a proč tam jdu jsou opravdu otázky na tělo
- získat odstup a nadhled ve stresových situacích je fakt fuška
- mít „přítele na telefonu“ jako průvodce a podporu při rovnání svých myšlenek je fajn